Ready-made poster & trailer (poster idea: Palo Fabuš).

Kompletní retrospektiva celovečerních filmů Paula Thomase Andersona v pražském kině Aero 27. – 30. 8. 2020.

Včera skončila ta úplně nejlepší filmová přehlídka, kterou jsem si letos mohl nadělit. Byl to čistý masochismus, ale k tomu se postupně dostaneme. Po vzoru Zvukaře fixy a největšího milovníka smažených rolek spolu s Největším milovníkem filmů a piva, jejichž zápisky ze všemožných filmových festivalů hltám celé léto a pak jejich tipy nakoukávám celou zimu, vám přiblížím co se mi, za ty čtyři dny, přihodilo. Začalo to nevinně. Napsal jsem pod příspěvek ohlašující že Mistr bude mít 50 let a že se chystá přehlídka osmi celovečerních filmů – „mám to hotové“. Neměl jsem samozřejmě nic. Ozvali se, chceme to od tebe, já samozřejme naštvanej že se neozvali hned, protože přece není většího milovníka PTA filmů než jsem sám, že! Inu, přislíbil jsem… Znovu všechno nakoukával, u toho objednával blu-raye které mi ve sbírce chyběly. Klasika, jako vždy, než to je vizualizované, mám pocit, že to je jednoduché, hotové, jasné a mám dost času nechat na sebe Mistra působit… A dost jsem se v tom začal topit.

Den první, komediální. Běžím do Aera na poslední chvíli, rozrážím dveře jak Bigfoot v závěru Inherent Vice, místo trávy však v hubě žmoulám lístky. Sedám do sedmé sedačky první řady (z které se nehnu až do neděle) a nechám na sebe působit film, který má nejvíc lensflérů v historii kinematografie. Směju se nahlas vždy když někdo upozorní hlavního hrdinu co že to má na sobě za modrý oblek. Začínám se tetelit a říkám si, tady to bude do neděle blaho, resp. Blaho! Taková autistická verze Nitě přízraků. Naivní, barevná (jako všechny jeho filmy). Na věk režiséra si vůbec nevzpomenu. Úsměv mám ještě na baru kde si objednávám Extra Brut z Tábora. V podstatě se ničeho jiného po dobu přehlídky nenapiju. V předsálí mě vyhledá Ten co umí nejlépe improvizovat úvody, abysme si s železnou pravidelností po každé projekci řekli pár slov o tom, co jsme to viděli za mistrovské dílo. Začíná druhý film. Je mi jedno které postavy jsou realné a které vymyšlené, důležité jsou dialogy. Ty si umí Mistr napsat takovým způsobem, že mi úsměv tuhne v křeč celého spodního patra. A tak až do konce přehlídky chodím s bradou dole a začínám velmi špatně artikulovat. Představa jak celý ten ansábl herců a hereček vodí mi zčista jasna způsobí takovou bolest prstů na noze až se nevědomky vyzuju a zjišťuju, že mi nehty rostou rychlostí světla. Po zbytek večera chodím bos jak Sportello. Nebo aspoň si to myslím… Odjíždím poprvé a naposledy, nabrat sílu na další den, tramvají. V následujících dnech už tramvaje z Ohrady, v čase kdy se vypotácím z kina, nejezdí…

S nápadem edukovat samotnou přehlídkou a představit prodloužený víkend jako „PTA v Aeru“ jsme přišli současně aniž bychom si o tom něco řekli. Napsal jsem: „na plakátu bude jen velký nápis PTA“. Pak jsme se párkrát náhodně viděli, a začalo nám docházet jaké nedorozumění to může být. Kor když celý vizuál Aera je ve stylu fotografií z filmů. Pár nápisů přes všechny kantny plakátu jsem vyrobil. S ničím ale nebyl spokojen a nic nikomu neukazoval. Všechno jsem streamoval a z chatu četl jak mě karanténa změnila, jak jsem se stal nečitelným a jak bude ze mě „postpandemický“ design cítit ještě příští jaro. Několik diváků zrušilo předplatné. A tak jsem dostal ultimátní deadline (to je termín kdy už něco mám mít ale nemám a už se nesmějeme tomu kdy to bude ale musí to skutečně být) a odjel do Brna zeptat se Filosofa co rád hraje Zeldu jak s tématem naložit. Samozřejmě tomu předcházela od Básníka co miluje bazoš dobře míněná poetická rada a od Promotéra co umí ke svým akcím taky ty z patra nejlepší úvody parádní brainstorm přes messenger.

Den druhý, začátek. Mistrův celovečerní debut jsem dlouho neviděl. Resp. dlouho jsem ho neviděl do konce. Projekce byla krásně nahlas, takže se zaposlouchávám do zvuků „dýchání“ kůže jak v sedačkách vozů tak na svršcích postav. V tom filmu je opravdu hodně kůže (když nepočítám čtyři košile, mikinu a bundu co má na sobě John). Poprvé si všimnu Mistrovy oblíbené značky cigaret – bílých velbloudů, které jsem ještě na konci devadesátek kupoval na Fígnerce v Liberci za třicetšest korun a padesát haléřů. Dojde mi, že tuto jednoduchou hříčku, dialogama vybroušenou v neskutečně lesknoucí se diamant, natočil ve dvacetišesti letech. V té době jsem se učil plavat! Extra Brut z Tábora začíná téct proudem potrubí z There Will Be Blood. U druhého filmu večera tančíme všichni nazí na pódiu. Nebo si to alespoň všichni v sále myslíme. Hadice se nám při tanci točí jak lžíce vrtulníků. Nekteří se vznášejí… Mistrovi je dvacetsedm let. Odjíždím nad ránem, potrubím, brečet do polštáře.

Básník mi napíše, že to všechno moc koumu. Je překvapenej, že tak jak mi jde život mi nejde práce ani žádný vztah. Přichází s jasným řešením. Na vizuálu musí být hlava nebo hlavy pocákané ropou co mají v ústech dýmku. Dělám, že ho neslyším, resp. pronesu takové to Sportellovské „ii-hm“. Promotér jde na to filosoficky. Preluduje kdo vlastně PTA je. Je přeci mainstreamem v artu. Opakem by mohl být Nolan, ten je zase artem v mainsteamu. Určuje koleje a tunel (promotér). Po pár minutách brainstormingu na messengeru přicházíme s jasným řešením: PTA je značka, PTA je logo. Všechny filmy PTA jsou důmyslná loga. Kuželkárna PTA, prodejna žab PTA, a u zelené 1UP houbičky z Maria s Blahem napsaným PTA (víte v jakém filmu se s láskou připravuje smaženice) mi dochází, že zase smolím ty svoje synekdochy na kterých jsem v 2009 v AČFK u Projektů 100 začínal a s kterýma se na výstavě LFŠ v roce 2015 rozloučil (Myslel jsem, že se bavíme o plakátu). Odpojuju internet a dělám že mi vypli proud.

Den třetí, vztahy. Na nejkrásnější romantický film všech dob koukám, co je na Netflixu, min. jednou týdně (samozřejmě zase přeháním). Nejradší v kocovině (nepřeháním). Miluju tu vybroušenou skromnost gest, tu komornost. Tu druhou Mistrovu etapu kdy se z okázalosti dialogů a postav stane úsporné drama o chlupu v uchu a nose. Věk Mistra chvilku neřeším. Samozřejmě díky Reynoldsovi. Do sálu vcházím jak kdybych šel ke studánce minutu po tom, co vylezu ze spacáku. Všechny v sále jednotlivě zdravím jak Mistr Lancaster před svým prvním proslovem. Film si užívám neskutečně. V kině jsem ho viděl třikrát, doma aspoň pětkrát a tak jsem si chvíli říkal „zaklížím víčkama“. Nešlo to, ostatně jako celou přehlídku. Skutečně jsem 4 dny nemrkal (zase přeháním). Nebo aspoň si to myslím. U druhého filmu, který jsem neviděl 20 let jsem si uvědomil „stáří“ Mistra a začlo mě být zle. Z celého PTA mi začlo být na blití. Magnolie se krásně zpomaluje. Z toho nejrychlejšího rychlostního stupně konec krásně dojede na neutrál. Všímám si, že v obou dnešních filmech se na stěnách objevují zarámované písmové abecedy a napadá mě, že bych si mohl zkusit sestříhat otevírání a zavírání dveří ze všech filmů. Nemyslím že všech filmů na světě. Ze všech PTA filmů. Debatujeme na baru zase až do rána… Nebo aspoň si to myslím.

Vylézám z Príglu. Ovinu se ručníkem s delfínama a zeptám se filosofa: Máš rád PTA? Chvíli mlčí a odpoví otázkou: Je PTA jako JFK? Mlčím. Nakonec mi v podstatě nakáže, abych vzal plakát Mistra a vyměnil hlavy za PTA. Jdu zase do vody. Vím, že to je ono. Není nic krásnějšího, než připravit plakát k přehlídce který je skoro k nerozeznání od plakátu k filmu na který nikdo nepřišel. Zbytek večera se rochníme ve Starobrnu a odkazech v Inherent Vice, Pynchonovi a Misogymovi. Nebo aspoň si to myslím.

Den čtvrtý, záverečný. Vždy je mi fyzicky zle když Lancaster vykope a začne tisknout Zlomenou šavli. Mám pocit, že tu šavli hodím taky. Mistrem si mě Mistr získal. Objevit ho v devadesátkách, tak mu tu promyšlenost už nevěřím a mám ho za okázalého režiséra přiznávajícího se k dílům Roberta Altmana (mimochodem přál bych si jeho filmy jako další přehlídku v Aeru). Tentokrát jsem si film prožil za Peggy a je neskutečně mrazivé jak za všechny nitě tahá jen ona. Druhý film už mi všechny ty rána předešlých dnů rozdrásal až na krev. Nejlepší film na světě. Tečka. Nebo dvě tečky. Mladí prý nemají rádi tečku, je moc ultimátní. Půl roku jsem nebyl v kině a vím, že tam zase půl roku nemusím. Díky Aero!