Spolupráce s Lubošem Svobodou pod hlavičkou Studia karta plná.
Nerealizovaný návrh.
Domov není místo, domov není adresa. Domov není prostor, nábytek, zeď, výraz v obličeji. Domov je tekutý. Domov nemá fyzický obraz. Polštářky, krb, starý člověk dívající z okna, bačkory, prostřený stůl, doma jste tam, kde vás mají rádi, řešení Vašeho bydlení... Vše fyzické, co označíme jako domov, je jenom povrch. Domov nejde namalovat jako obrázek pokoje s krbem. V tom selhaly všechny reklamní agentury na mediálním trhu. Jediné, co víme bezpečně, na čem se dokážeme shodnout, je to, co domov není. Jediné, co bezpečně poznáme, je touha po domovu, tušení domova, protože chybění domova je silnější, než jeho přítomnost.
Společná představa domova je intenzita, k níž se vztahujeme: nekonečná stabilita, pevnost, neměnnost, ochrana před cizím, místo na spaní. Obraz domova může být pouze situací, v níž když se ocitnou různí lidé, kdy vyvstane, jak různé podoby touha po domovu může získat. Domov je neustálé zakládání domova. Teprve to, čím jsme nejvíc, a to, kde jsme nejvíc, se stane domovem. A to je v dnešním světě, který se skládá s nekonečného pohybu peněz a zboží, stále obtížnější. Lidé se snaží dostát pohybu globalizovaného světa, ale peníze a zboží v pohyblivosti nikdy nedoženou.
Došli jsme k tomu, že jediné možné řešení, jak vizualizovat domov co nejpřesněji, je tedy ukázat co domov není, což je jediná šance, jak vzbudit společný intenzivní pocit reagující na domov. A napadl nás stan, stan jako něco, o čem všichni bezpečně dokáží říct, že se o domov nejedná. Stan je přechodný. Sbalený stan má každý doma, tedy o domov jít nemůže. Stan je prodloužení domova. Nikdo se ke stanu nevztahujeme jako k domovu a přesto se ve stanu, jako v symbolu, ukrývá touha po domovu. Camping je hra na domov. Stan je vila, která se vejde na divadelní jeviště. Cesta. Pohyb. A zapálený stan je situací, která pro každého znamená něco jiného: co znamená, když se na něj dívá tramp, bezdomovec, člověk v košili, člověk v autě... To, co na stanu nejvíc kazí pocit z domova, je jeho dočasnost. Když se dívám na obraz, kde zaniká stan, dívám se na to, jak zaniká dočasnost imitace domova a zbývá jen čistá představa, touha. Hořící stan je gesto člověka, který neví co je domov, ale ví, že tohle ne.
Pro vizuál Jednoho světa jsme připravili jeden silný obraz. Obraz hořícího stanu. Obraz, který i když nemusí být srozumitelný přesně tak, jak jsem popsal, je obrazem působivým. Obrazem, který přitahuje pohled, vzbuzuje nepopsatelné emoce. Asociuje problémy dnešní doby. Funguje jako myšlenkový trn v hlavách, v nichž se přemýšlí o lidech, o osudech, o cestě, v hlavách, které jsou empatické. Obraz hořícího stanu je výjev, který se klidně mohl stát, má dokumentární hodnotu, není to nic nereálného a přesto v něm je obsažen jazyk. Jakkoliv se snažím vyvarovat kouzelnického slova magický, myslím, že sem se hodí.
Snažili jsme se připravit vizuál, který vychází z jednoho působivého promyšleného obrazu. Nehceme dělat žádné humorné jazykové vtipy, nechceme k humoru utíkat vůbec, nechceme zůstat v prvním plánu. Snažili jsem se vytvořit takový obraz, který člověka kamsi zavede, přitáhne ho k sobě, aniž by nutně musel věděl jak a kam. Což je to, co by dokumentární film, alespoň v jedné ze svých rovin, měl dělat.
O to víc domov vyžaduje péči ve smyslu udržování ohně jakožto nejdůležitějšího znaku domova. Protože v ohni je to nejdokonalejší usebrání protikladů vůbec. Je tu vždy plamen, tj. vyvstávání do zjevu, a současně hořící dřevo zachází do skrytosti. A jelikož domov vzniká zakládáním, nikoli založením, závisí pouze na povaze úsilí, které do našeho vztahu k domovu vkládáme, jestli domov rozvíjíme anebo se spokojíme s jeho falešnou podobou – útulností.
[Luboš Svoboda]
